Přátelé, přiznám se, že má sociální skupina je už je na ledacos zvyklá, ale když jsem řekla, že jedu do Íránu, většina z vás mě považovala za blázna...
Někteří z vás to dokonce ani neskrývali! Což mě teda trochu zabolelo u srdíčka, nicméně jsem dospělá, takže jsem se s touto situací vyrovnala důstojně a s grácií, ale nemyslete si, že vám vezu nějakej suvenýr!
A teď k věci. Před cestou jsem, kromě všeobecnýho zděšení, čelila i často se opakujícímu dotazu: "A to tě jako parťák pustí?"
Přiznám se, že jsem nad touhle otázkou nikdy nepřemejšlela. Proč bych taky měla? Vždyť je přece 21. století! Žiju ve společnosti, ve který maj ženy stejný práva jako muži a jsem finančně nezávislá, tak proč se mě každej ptá, jestli mě parťák někam pustí?
Teď možná očekáváte vysoce odbornej rozbor týhle zapeklitý sociálně - kulturní otázky. Jako takhle, ne, že bych toho nebyla schopná, ale slíbila jsem svejm kolegům z Oxfordský univerzity, že se do toho nebudu pouštět a přenechám prezentaci týhle studie jim.
Nicméně něco málo zveřejním... Jsem si plně vědoma toho, že se parťákovi skoro žádná moje cesta nelíbí. Není to ale proto, že by mi cestování nepřál nebo nechtěl, abych si plnila svý sny, ale proto, že se o mě bojí. (Já ho teda trochu podezřívám, že už to není tolik o citu, ale o tom, že by po mým skonu musel hledat další vtipnou, chytrou a hezkou holku, která jednou rukou míchá omáčku a druhou ho škrábe na zádech, což už je dneska Mission: Impossible!)
Abych to teda nějak shrnula a uzavřela. Myslím si, že bysme se neměli s partnery navzájem někam "pouštět" a tahle otázka by neměla bejt vůbec pokládána - ani ženám ani mužům. Každej by měl mít prostor na to, aby mohl dělat co chce a bejt i chvíli sám, pač to je někdy to nejlepší, co můžete udělat nejen pro sebe, ale i pro druhý.
P.S. Celý tohle "moudro" jsem vymyslela jen proto, že jsem chtěla postnout tuhle fotku a nevěděla jsem, co k ní napsat...
Komentáře
Okomentovat