SPOLU A NASRANÍ aneb Jak můj parťák dělal návnadu na keporkaky

Vážení čtenáři, než se začtete do pohlcujících řádků, dovolte mi, abych vás zasvětila do situace, která předcházela vejletu za velrybama. Parťák i já jsme velcí fandové přírodovědnejch seriálů, zejména těch, který vznikly pod taktovkou Sira Davida Attenborougha. Při sledování všech dokumentů jsem nabyla dojmu, že pokud se nám někdy naskytne příležitost vidět živou velrybu, nebudeme váhat! To jsem se ale spletla! 

Když se nám totiž tahle příležitost opravdu naskytla, parťák se začal cukat a válcoval mě následujícími argumenty: "Nikouši, tohle je divoká příroda, ne dokument, takže kdo ví, jestli vůbec něco uvidíme! Navíc ty velryby migrujou přes Kapverdy každej rok, takže nám neutečou a můžeme to třeba zkusit příští rok." (Přeloženo do lidský řečí: Béé, já na žádný velryby jet nechci!)

Nebudu vás napínat, o tři dny (a dvě hádky) později jsme s parťákem usedli do lodi. Velitelka expedice nás upozornila na mořskou nemoc a všem nabídla místní obdobu Kinedrylu. Já zásadně neužívám cizí léky, proto jsem pilulku odmítla s myšlenkou, že pokud po tabletě všichni zhynou, zůstanu naživu alespoň já, a pak o tý tragedii napíšu knihu, kterou následně odkoupí Netflix a udělá z ní filmovej nebo seriálovej megatrhák. Po sezobání léků a krátký bezpečnostní instruktáži jsme všichni upřeli zrak na oceán, ve kterým jsme hledali sebemenší náznak přítomnosti velryb. 

Asi po půl hodině čumění do vln jsem si všimla, že se parťák začíná divně ošívat. Bylo mi jasný, že se blíží průser. A taky že jo! Dáma, která seděla za mým parťákem, se očividně začala bát o jeho zdraví, a tak se ho zeptala: "Pane, je vám dobře?" Po vyřčení věty se parťák otočil k paní, aby ji oznámil, že ho brní ruka a vzápětí se poblil. 

V tu chvíli propukla na palubě panika. Účastníci expedice běželi k parťákovi, kterej zvracel přes palubu, a pak přišla ta smrtící věta: "Pane, vy jste tady sám?" Parťák se z posledních sil napřímil, zakroutil hlavou a zesláblou rukou ukázal na mě!

Pod tíhou opovrhujících pohledů jsem byla nucena sejít na dolní palubu. Chvíli jsem přemejšlela, jestli mám na svou obhajobu říct: "Přátelé, když vás postihne mořská nemoc, jako tady pána, tak to holt musíte všechno vyhodit, a pak už to bude dobrý. Věřte mi, že vím o čem mluvím. Jsem zdravotní sestra a během svý praxe jsem viděla zvracet stovky až tisíce lidí, ale velrybu jsem neviděla zatím žádnou, proto zachovejme paniku a pojďme radši hledat ty kytovce!" Nakonec jsem usoudila, že bude lepší, když se zdržím komentáře a odešla jsem za svým mořským vlkem. 

Ten zcela odevzdaně seděl na konci paluby s kýblem pod bradou a vyhaslýma očima upřeně sledoval pevnej bod na obzoru. Snažila jsem se mu vyjádřit podporu tím, že jsem ho lehce pohladila po zádech, načež na mě parťák začal syčet: "Nešahej na mě! Já chci jet okamžitě domů!"

Přátelé, nebudu vám lhát, v tu chvíli mi bylo vážně ouzko, pač mi došlo, že pokud ti kytovci okamžitě nepřiplavou, budu do konce svýho života poslouchat jeho nářek, že utratil 65 éček za to, že čtyři hodiny úporně blil uprostřed Atlantiku a že to byla JEN a JEN moje vina, pač on ty velryby vlastně vidět nechtěl!

Situace se vyostřovala a na lodi razantně přibylo lidí, který seděli u kyblíků a modlili se za brzkej návrat na pevninu! A pak to přišlo! Gejzír vody, šplouchance a najednou se vedle lodi objevili keporkaci! V tu chvíli začali ti, kteří zrovna nezvraceli, řvát nadšením! Velryby proplouvaly okolo lodi, pod lodí a já musím říct, že to byla vážně neskutečná nádhera! Na závěr už dodám jen to, že vidět tyhle obry na živo stálo za každý éčko a každou tělní tekutinu, která byla ten den prolita!